Městské lázně
Na břehu Labe, poblíž centra města, se nachází funkcionalistická budova Městských lázní. Idea na zavedení veřejných lázní se objevila již na konci 19. století, konkrétně v roce 1894. Samotná realizace projektu však proběhla až v letech 1932–1933 pod vedením architekta Oldřicha Lisky, který lázně vnímal nejen jako moderní zařízení sloužící obyvatelům města, ale také jako završení urbanistické myšlenky propojení města s labským nábřežím.
Při zahájení provozu lázní vyšla v časopise Osvěta lidu sedmistránková příloha obsahující příspěvek samotného projektanta, lázeňský řád, pokyny pro návštěvníky a ceníky. Provoz lázní musel splňovat přísné hygienické podmínky, jako bylo oddělení komunikace pro obuté, pro bosé nebo nutnost klientů absolvovat očistnou lázeň před vstupem do různých oddělení.
Budova lázní byla funkčně rozdělena do tří hlavních sektorů a pamatovala na potřeby všech společenských vrstev i věkových kategorií. Vchod do budovy vedl po schodišti s betonovou markýzou do prostorného vestibulu. Dále se v budově nacházely společenské prostory, bufet, šatny, plavecká hala, vanové a sprchové lázně. Ve druhém patře byl i gymnastický sál se šatnami a umývárnou.
Přestože byly lázně veřejností kladně přijaty a nabízely na svou dobu nevídaný komfort, objevila se i kritika. Největší pozornost vzbudilo umělé vlnobití instalované firmou Kolben a Daněk. Právě tento prvek byl ze strany místního plaveckého klubu považován za zbytečný přepych.
Výstavba Městských lázní jasně dokládá modernizační snahy Hradce Králové v období první Československé republiky. Lázně se staly nejen místem osobní hygieny, ale i důležitým společenským a volnočasovým centrem města. V roce 1942 se prostory objevily i ve filmu Muži nestárnou.
Po vzniku České republiky prošly Městské lázně rozsáhlou rekonstrukcí. Dnes slouží jako moderní aquapark, přičemž historické vlnobití bylo znovu zprovozněno a dodnes patří k unikátům celé střední Evropy.
